7.9.-17.9.2022
Cesta bez dětí, bez těžkých zavazadel, jen s vybavením na spaní venku a trochou oblečení. Zarezervované ubytování v Ciutadelle, do které jsme po příletu a v hlavním městě nalezeném autobusovém přípoji dorazili až pozdě večer.
Ciutadella
Ráno přišlo dřív než jsme čekali. Po poslední sprše na celé dny dopředu jsme sbalili nabitou elektroniku, na recepci zaplatili turistickou taxu, a pak vzhůru do víru jednoho z největších měst na Menorce.
Ve článcích jsme se dočetli že je na Plazza de Libertat každé dopoledne trh s rybami , mořskými plody a ovocem, tak naše kroky nejdřív vedly tam. Překvapilo nás, že trhové zboží bylo vystavováno v průchozích domečcích, nebo v menších stáncích v podloubí. Jelikož jsme potřebovali něco k snídani, ryby a mořské plody to u nás nevyhrály, nakonec jsme využili nabídku nesčetných řeznictví a s pomocí ochotného pána si k jídlu vybrali pár místních klobás. Naše pátrání po pečivu bylo na trzích neúspěšné, tak jsme ho nakonec sehnali v nedalekém supermarketu. Pokračovali jsme dál do historického centra, obdivovali malá i větší náměstí s fontánami a stromy, čím dál užší uličky a poté co jsme došli na Plazza des Born se dvěma fontánami, s obeliskem na památku obránců proti Turkům a se spoustou míst k sezení, usoudili jsme že přišel čas odlehčit tašce s proviantem.
Už odsud jsme slyšeli občasné zahoukání lodi v nedalekém přístavu, ale naše toulání vedlo teď ke gotické katedrále, do které jsme i nesměle nakoukli, a pak pokračovali dál uličkami bez aut, zato se spoustou turistů.
Při našem toulání jsme se dostali až na náměstí, kde už sice byla doprava hustší, ale kde trůnil zachovalý větrný mlýn, který se netočil, a po holandském vzoru v něm sídlí restaurace.
Dalším cílem našich kroků už byl ale zdejší přístav, podobný benátskému kanálu. Původně jsme měli dojít na vyhlídku nad přístavem, ale protáhli jsme cestu až dolů, tam, kde byly přivázané různě velké lodě.
Přístavní kanál není široký, dá se v jednom místě přejít po malém mostě, ale zato je opravdu dlouhý. Blíže k městu jsou po jeho stranách různé převážně rybí restaurace, pak už ale pokračuje jen jako dřevěná lávka u vysoké skály, kde jsou přivázané lodě.
Když dlouhá cesta po přístavním molu skončila zjistili jsme že nad přístavem a dále pokračuje moc hezká promenáda, kterou se dalo dojít až k osmiuhelníkové obranné věži Castel de Saint Nicolau. Ten je vevnitř veřejnosti nepřístupný, tak jsme ho vyfotili, obešli, zkusili kam vede promenáda dál, a jelikož slunce nemilosrdně pálilo, chvíli jsme si odpočinuli na lavičce ve stínu stromů. Po promenádě nad přístavem jsme došli zpět k historickému centru a po chvilce hledání jsme na pěkném širokém náměstí nalezli místo v restauraci, kde jsme se občerstvili a odpočinuli si. Další potulování po městě,pizza k pozdnímu obědu, po otevření obchodů nakoupení vody a něčeho na cestu, a pak ve stínu odpočinek a očekávání večera. Přijali jsme totiž výzvu z cestovatelské skupiny na facebooku, kde maminka potřebovala znovu nalézt a koupit náramek se želvičkou, který její dítě nešťastně ztratilo. Měli jsme popis náramku, adresu ulice kde ho paní koupila a informaci, že tyto trhy začínají až od půl osmé večer. Když nastal čas vydali jsme se na místo, kde už prodejci vybalovali své zboží a začali pátrat. Sami jsme si prohlíželi vystavené věci, občas se nějakého prodejce i zeptali. Nakonec byl správný šperk nalezen, ochotný pán dal pro chlapečka i jeho oblíbenou barevnou kombinaci a úkol byl splněn.
Pak už jsme si jen užívali atmosféru večerní Ciutadelly, která byla jiná než ve dne. Lidí na ulicích i v přístavu přibylo, vyrojili se nové stánky, kde se daly koupit nejen suvenýry. Restaurace byly plné, což jsme zjistili proto, že jsme před odchodem z města chtěli vyřídit biologické potřeby a bylo dost těžké najít nezarezervovaný stůl. Nakonec se podařilo, poslední dvě piva na cestu, sehnat magnetky, dobrý kebab povečeřen a vzhůru na cestu za město. Napojili jsme se na jedenáctý usek Cami de cavalls, která vede z Ciutadelly až k majáku Cap d’Artrux a doufali jsme, že se cestou najde správné místo kde bychom mohli pod hvězdami strávit první noc. Navigace nás vedla po cestě předměstími, které byly v tuto noční hodinu liduprázdné, ale místo na spaní se zde opravdu najít nedalo. Po zdolání opravdu dlouhé cesty jsme dorazili k vyhlídce u pláže Cala Blanca, ale zde bylo i na pokročilou noční hodinu dost rušno a bylo zde dost kamenů. Pokračovali jsme tedy a cesta nás vedla kolem dalších pláží jak jsme zpětně zjistili. Nakonec jsme se vrátili k pláži Cala Santandria, zjistili jsme že je to malý kus písku u moře obehnaný nejspíše hotely, tak jsme poodešli ještě kus stranou kde bylo malé stanoviště loděk a zde jsme se unavení schovali za keře a v půl třetí ráno ulehli na karimatky a druhý den tak zakončili. 💤
Cesta s vůní rozmarýnu
I když jsme se ke spánku ukládali v časných ranních hodinách, vstávali jsme jen co se trochu rozednilo, protože naše nocoviště nebylo zrovna na krásném a liduprázdném místě. Pokračovali jsme dál po koňské stezce, která vedla předměstím, kolem pláže Cala Blanca a přes malou pláž Sacaleta. Na lavičce nad pláží jsme posnídali a pod stále více pálícím sluncem pokračovali dle navigace, a po odchodu ze silnice podle dřevěných patníků značících nejznámější stezku Menorky.
Nezastavěnou krajinou, kamenitou cestou bez vysokých stromů, typickými brankami ve vysokých kamenných ohradách, přes pláně porostlé a vonící nejspíše divokým rozmarýnem jsme značně nižší rychlostí pokračovali vpřed. Potkali jsme jen pár podobných odvážlivců a ještě odvážnějších běžců, protože členitá cesta byla náročná i při normální chůzi a obzvlášť pro ty, co si musí cestu kontrolovat slepeckou holí a kteří podcenili nutnost celouzavřené pevné obuvi.
V tomto úseku nás doprovázelo krásné ticho, později přibližující se tříštění vln a jednou i bečení ovce. Po přechodu na opět asfaltovou cestu jsme spočítali puchýře, odpočinuli si a následovali trasu kolem majáku d’Artrux do letoviska Cala en Bosch.
Zdejší pláž nás neohromila, malý pás písku mezi hotely a apartmány, ale jelikož jsme byli unavení a zmožení vedrem vyzkoušeli jsme její ne příliš čisté a ne příliš voňavé vody.
V baru na pláži jsme si dali oběd a sangrii a hlavy nám padaly únavou. Po osvěžení ledovou kávou se zmrzlinou a šlehačkou jsme se šli porozhlédnout po okolí, jestli by se zde našlo nějaké rozumné místo na spaní, ale jelikož jsme si chtěli odpočinout o něco déle než předešlou noc, rozhodli jsme se že budeme pokračovat dál po jižním pobřeží a necháme se taxi dovézt na pláž Son Saura. Nakoupili jsme hlavně zásoby vody, hodný pán z baru nám zavolal taxi, a i když nám starostlivý pan řidič doporučoval spíš Sacaletu, nakonec jsme vystoupili na Son Saura , která byla větší i klidnější než ty, které jsme právě opustili.
Zde už to s místem k přenocování vypadalo dobře, ale ještě tu byla memší pláž Cala des Talaier, která měla být dál od parkoviště, tak jsme se nejdříve vydali cestou k ní, prošli jsme lesem až na druhou stranu útesu ale až dolů k pláži jsme se nevydali, protože se nám zdálo že zde mořské vlny naráží na útesy a tudíž že tato pláž bude kamenitější. Vrátili jsme se tedy na Son Sauru, v zapadajícím slunci vyzkoušeli její vody a zjistili, že tato jinak hezká pláž je v tomto období znečištěna nánosy chaluh.
Našli jsme si místo k přespání v lese pod šumícími stromy a velmi rychle jsme upadli do potřebného spánku . 🏝💤🌝
Veď mě dál, cesto má!
Osvěženi spánkem, někteří probuzeni čmuchajícím psem, někteří častější lidskou přítomností, jsme v brzkém dopoledni sbalili věci a po nalezení signálu pro mobilní telefon jsme se rozhodli pro cestu na Cala San Galdana. Jelikož puchýře nebyly zcela v pořádku, místo Po Cami de Cavalls, která byla kratší a slibovala těžší terén jsne zvolili cestu po silnici. Chodníky tu sice nebyly, zato odvodňovací kanály, kam i dospělému mohla zapadnout noha ano. Doprovázela nás otevřená krajina obehnaná kamennými zdmi s minimem usedlostí, lidí a aut, potkávali jsme hlavně prasata, osly a krávy, také rozličná pole, některá i zavlažovaná.
Kolem silnic bylo velmi málo vyšších stromů a keřů, takže slunce nás celou cestu nemilosrdně spalovalo. Úzkou silnici nahradila širší a o trochu rušnější, po pár kilometrech jsme pokračovali opět po užší a málo frekventované silnici a síly začaly ubývat. Jako fatamorgána se před námi objevil hotel a nosy nám naplnila vůně hotelové restaurace. Zde jsme se osvěžili pitím a výborným jídlem a odpočatější pokračovali po silnici, na které jen sem tam projel autobus. Jeden nám chtěl u hotelu i zastavit, ale nevěděli jsme jestli nás doveze tam kam potřebujeme, tak jsme ho nechali jet. Po dalších několika kilometrech do serpentin, jsme dle navigace měli ze silnice odbočit , ale zde už byl velmi slabý telefonní signál a tak se popis trasy často ztrácel a když se nám podařilo navigaci zorientovat a pokračovat na trase, našli jsme potřebnou odbočku zavřenou bránou se dvěma visacími zámky. 🔒
Než jsme se stihli poradit o dalším postupu, jel kolem opět autobus tak jsme si ho zamáváním stopli. Ochotný pan řidič nám vysvětlil že silnička vede na parkoviště u pláže Cala Macarella a těch pár minut cesty nás svezl, i když měl problém se v kopci znovu rozjet. Na parkovišti jsme se také od sympatického řidiče dozvěděli že autobusy jezdí mezi Ciutadellou a Macarellou, takže i tudy mohla vést další naše cesta. My jsme se nakonec rozhodli jít pláž prozkoumat a bylo to moc dobré rozhodnutí jak jsme záhy zjistili. I když je v průvodcích tato pláž popisována jako panenská, což znamená bez moderní infrastruktury, jen co jsme prošli lesní cestou a sestoupili dolů, přivítal nás plážový bar, kde jsme se mohli najíst a doplnit tekutiny a byly zde i v otevírací době restaurace záchody a sprchy. Pláž byla také menší, její výhodou byl malý borový les, kde se dalo schovat před žhnoucím sluncem a pro nás představoval super místo k přenocování.
Rozhodli jsme se že dál už pokračovat nebudeme, občerstvili jsme se v baru a nakoupili vodu, a pak jsme šli vyzkoušet večerní teplotu moře. Na mě ještě před spaním čekal úkol vylézt po dřevěných schodech na útes nad pláží a najít mobilní signál abych zjistila co se děje doma i ve světě. Setmělo se, lidé postupně odešli, nakonec jsme zůstali jen my a ještě nějaký pár anglicky mluvících turistů a v ústí zátoky kotvila loď, od které se do pozdních nočních hodin ozýval smích a zpěv. Posunuli jsme si ležení pod stromy, a při šumění vln a lesa skončil další den našeho putování.🦚🌠
Na Macarelle jsme si mohli ráno přispat, protože první běžci a mořechtiví turisté se tu začali objevovat až okolo deváté.
Už včera padlo rozhodnutí, že si dnešní den odpočineme na této pláži a tak byl tento den ve znamení koupání v průzračných vodách, oždibování malými mořskými živočichy a odpočinku ve stínu stromů. místním baru jsme si dali oběd a ochotní číšníci nám dali nabít alespoň 1 powerbanku. Odpoledne jsme také zkracovali koupáním, musela jsem opět na útes abychom dali vědět že žijeme a dozvěděli se jak válčí doma, a zase se přiblížil večer. Poslední zaplavání ve vlnách, smytí toho nejhoršího v plážové sprše u baru, večeře a mojíto, a pak už postupně všichni odešli a my zůstali i druhou noc pod šumícími stromy. Během noci se zvedl vítr, takže i vlny v jinak klidné zátoce začaly být větší a hlučnější. A zítra zase dál. 🌅
Po kopcích a plážích
Brzké vstávání, rozcvička v podobě vyběhnutí na útes, abych se dozvěděla které dítě půjde do školy či školky, pak cesta dolů, sbalení věcí a tentokrát už oba jsme vystoupali zmíněné dřevěné schody a pokračovali vedeni známými patníky po zbytku trasy číslo 13 Cami de Cavalls.
Ta vedla kamenitou pěšinou, lesem a nakonec po útesu až do letoviska Cala Galdana. Nezaujaly nás budovy hotelů a apartmánů, prošli jsme se kousek kolem přístavu a zkoušeli zjistit, jestli bychom se odsud nedostali lodí na nějakou opuštěnější pláž, ale neměli jsme štěstí. Tak jsme si nakoupili zásoby, posnídali v parku u přístavu, zjistili jsme kdy nám jede autobus, a zbývající čas zasvětili průzkumu místních obchodů.
Do autobusu jsme nastupovali bohatší o magnetku a Petr i o nový parfém, já jsem na vyzkoušení dostala voňavé testery. Po asi půl hodinové jízdě jsme dorazili do městečka Ferreries. V dalším plánu byl oběd, ochotní číšníci nám dali nabít powerbanku i mobil a po dobré kávě jsme měli celé odpoledne čas na průzkum tohoto výchozího bodu pro chodce a cyklisty, kteří chtějí prozkoumat jistě zajímavé zelené kopce v okolí. Samotné městečko není nijak historické, ale je klidné a na malém náměstí s fontánou a dětským hřištěm jsme chvíli nasávali jeho odpolední pohodu.
Nakoupili jsme nějaké zásoby, a počkali na autobus do Santo Tomas. Po půl hodině jízdy jsme byli zpět na jižním pobřeží v dalším menším letovisku. Pláž Cala San Tomas je pěkná široká a písečná, ale obestavěná hotely a apartmány. Šli jsme si zablbnout ve zpěněných vlnách, nechali se usušit zapadajícím sluncem a pak už byl správný čas se porozhlédnout kde dnes složíme hlavu. Na pláži a v jejim okolí bohužel nebylo žádné krytější místo, dál po Cami de Cavalls se nám v nastalém večeru už nechtělo protože další cesta vedla po útesech, tak jsme se vrátili na pláž, našli si co nejzastrčenější lehátka u slunečníků a čekali až se po pláži přestanou pohybovat procházkující a fotící lidé a vyndali alespoň spacáky a další noc neklidně strávili na městské pláži. Bylo nám jasné že ráno bude brzké vstávání a další den se posuneme jinam. 🌆🌅
Z pláže na pláž
Ráno jsme jen co se začali objevovat první lidé sbalili navlhlé spacáky a na záda si nasadili zarosené batohy a jen co se otevřel první supermarket, koupili jsme si něco k snídani a ledovou kávu a posnídali jsme u pártystolu ve stínu hotelových komplexů. Když nám batohy trochu oschly a nesměle vykouklo sluníčko vrátili jsme se na pláž a užili si dovádění v dorážejících vlnách. Po uschnutí jsme dle navigace našli na Google dobře hodnocenou restauraci, abychom se před další cestou naobědvali. Polévku Gaspacho jsem si po zkušenosti Arnolda Rimmera nenechala přihřát, a moc jsem si pochutnala i na kebabu s rýží a majonézou. Než jsme opustili Santo Tomas, nakoupili jsme zásoby vody a jídlo na večeři a snídani.
Naše cesta se opět spojila s Cami de Cavalls. Tentokrát její 15 etapa nás nejdříve vedla kamenitou cestou nahoru a dolů po útesech nad dorážejícím mořen, a následně širokými cestami okolo ohrad a řídkého lesa. Po necelých 2 kilometrech se nám otevřel pohled na krásnou dlouhou písečnou pláž Atalis, která byla i odpoledne skoro liduprázdná. O půl ztracené bagety chudší jsme využili chladivé zpěněné moře k několika osvěžením během odpoledne, povečeřeli jsme z přinesených zásob a když se začalo stmívat, využili jsme opuštěnosti pláže ke koupeli bez plavek. Když jsme uschnuli, přenesli jsme své věci blíže k malému skalnímu výběžku a v jeho závětří se uložili k poslednímu spánku pod hvězdami. 🌝✨
Brzký budíček a pořádná sprcha
Jelikož vítr sílil a moře šumělo víc než ve dne a po nebi se honily mraky, sledovala jsem v telefonní aplikaci počasí několikrát během noci. Předpověď se měnila, ale noc jsme zvládli v suchu. Když se ale kolem sedmé začalo rozednívat, probudilo nás padání drobných dešťových kapek. Co nejrychleji jsme sbalili nocoviště, nahodili batohy na záda a pokračovali v doprovodu Cami do letoviska Son Bou.
Cesta vedla nejdříve mezi kamennými ohradami, kde nás hýkáním zdravili oslíci. Dál jsme pokračovali pod zataženou oblohou a patníky nás nanavigovaly na cestu mokřinami po kamenných, občas kluzkých chodníčcích, kde stačil jediný chybný krok a člověk by zapadl do bahna a vody, a ani jednomu z nás se nechtělo zkoušet jak a jestli by se z té břečky dostal ven. Náš postup se značně zpomalil, tam kde kamenná cesta mizela, byly dřevěné klády a palety, rákosí šumělo a protože jsme si nemohli zrakem zkontrolovat jak dlouhá cesta nás ještě čeká, minuty se vlekly. Přece jen jsme zase stanuli na pevné nemokré zemi.
Ještě pár kilometrů polními cestami, projít několika dřevěnými bránami, a pak předměstím Son Bou. Po příchodu do civilizace jsme do nejbližšího koše odhodili odpadky, které jsme narozdíl od spousty jiných čuňat nenechali na krásné Atalis a po nalezení první lavičky jsme v drobných kapkách deště s výhledem na letovisko posnídali, v menším supermarketu jsme si koupili ledovou kávu, trochu jsme se prošli mezi vysokými hotely, kam turisty svážely moderní autobusy, po kratším hledání v šedi budov jsme našli cestu a zašli alespoň vyfotit nejdelší písečnou pláž na ostrově, a pak se doptali a byli sympatickým pánem dovedeni na zastávku autobusu.
Ten nás pár kilometrů popovezl do městečka Alaior, které je známé výrobou tradičního Mahónského sýra. Prozkoumali jsme blízké centrum vyznačující se širokými ulicemi a klidnými náměstíčky s kavárnami, v moc dobré restauraci jsme se naobědvali, dle navigace jsme našli prodejnu místních sýrů, která ovšem voněla i působila spíš jako kancelář, dva sýry z místní nabídky jsme si vzali s sebou a po nasednutí opět do linky číslo 32, jsme dorazili na autobusové nádraží v Mahónu. Zde nás čekal přestup na linku číslo dvě a úspěšně jsme dojeli do města Es Castell, kde na nás čekala střecha nad hlavou, ustlaná postel a po týdnu teplá sprcha a mýdlo. S úlevou jsme ze sebe spláchli týdenní špínu, z vlasů ažna druhý pokus dostali směs písku a soli a ten pocit čistoty byl prostě skvělý.
Deštivé odpoledne a večer jsme strávili odpočinkem a když se otevřely restaurace, byla jsem vyslána probuzeným osvětleným městem pro Kebab k večeři. A byl zase u konce další pěkný den na Menorce.
Fornells a večerní toulky přístavem
Ráno po snídani jsme opět vyrazili na nedalekou autobusovou zastávku, autobus nás odvezl do Mahónu, kde jsme přestoupili na spoj do známé rybářské vesnice Fornells. Silnice se kroutila v zatáčkách, přes malé i větší kopce a po hodině jízdy nám navigace potvrdila že jsme na místě.
ˇ.
..
Procházkou, uličkami se spoustou restaurací, které se teprve připravovaly na popolední otevření a kolem obchodů s převážně pro turisty určeným sortimentem jsme došli k místnímu přístavu, kde se na mírných vlnkách houpalo spoustu malých i větších lodí. Slunce bylo schováno za mraky, naše kroky vedly kolem mnoha lávek a uvazišť, druhou stranu opět lemovaly restaurace, ze kterých se linuly vůně připravovaných ryb. Když jsme dosáhli konce přístavu rovnoběžnou ulicí jsme se kolem nízkých domů vrátili zpět k zastávce kde jsme vystoupili a následně i na hlavní nákupní ulici rybářské vesnice. Navigace už nás směřovala k pozůstatkům Castell de Sant Antoni, ze kterých byl mimo jiné moc pěkný výhled na přístav, který tento hrad v dobách své slávy střežil, i na hornatou krajinu kolem. Z přístavu kolem zřícenimy hradu vede po skalnatém severním pobřeží Menorcy moc pěkná promenáda, kde jsou různé malé odbočky k místům, kde se lidé pod teď už jasnou oblohou na kamenech opalovali a koupali se.
Dalším zajímavým místem, kam jsme s pomocí navigační aplikace měli namířeno byla místní pevnost. Po odbočení z promenády nás čekalo malé bloudění a pak kamenitá cesta vzhůru tichou krajinou s nízkými porosty. Tato obranná věž, kterou tu zbudovali Britové jako důležitý strážní bod pro tento výběžek je parádně udržovaná a večer asi i nasvícená. Dovnitř se dá dostat za 2,50€ a najdete zde expozici související s účelem věže. Když vystoupáte po úzkých a příkrých schodech, naskytne se vám z vyvýšené plošiny pohled přes široké a relativně vysoké zdi věže na pobřeží, moře a Fornells v celé jeho kráse. Po sestupu z věže a z kamenitého kopce jsme se dál potulovali po úzkých ulicích a malých náměstích abychom se dočkali otevření zdejších doporučovaných restaurací. Asi jsme vypadali ztraceně a hladově a tak se nás ujala jedna místní moc příjemná paní a na druhý pokus nám našla místo v jedné z hezky vonících podniků, kde jsme k obědu ochutnali ryby se zeleninovou oblohou ze zdejší nabídky a na předkrmu i hlavním jídle jsme si opravdu pochutnali.
Sehnali jsme magnetku na památku a jelikož jsme měli ještě čas do odjezdu zpátečního spoje, prošli jsme znovu celou promenádu abychom zjistili, že jsme k obranné věži pevnosti mohli dojít pohodlnou dlážděnou cestou místo klopýtání přes kameny. Zpáteční cesta autobusem byla stejně klikatá a kopcovitá a po přestupu v hlavním městě už jen pár stanic zástavbou k našemu ubytování v Es Castell.
Zbytek odpoledne jsme zasvětili odpočinku a jen co se začalo stmívat, táhlo nás to ven, nasát večerní živoucí atmosféru našeho dočasného bydliště.
Širokými ulicemi jsme v tmavnoucím večeru dorazili na Plazza de Esplanada kde v tuto denní dobu bylo opravdu rušno. Procházeli se zde lidé, někteří seděli a bavili se na lavičkách nebo na zahrádkách barů, děti si hrály na hřištích i na širokém dlážděném prostranství před radnicí a vše doprovázel hovor a výskání. Ze živoucího náměstí jsme bočními klidnějšími uličkami pokračovali dál, až nás zastavila zeď ohraničující vysoké skály tyčící se nad zdejším přístavem. Pohled na osvětlený přístav musel být nádherný, a my ponořeni do ticha jsme si užívali lehký větřík a kouzlo okamžiku. Potom jsme našli dlouhé točité schody dolů k přístavní hrázi, kde bylo pár restaurací a do nosů nám pronikala vůně po útesech se pnoucích rostlin a mořské soli a vody.
Když jsme tuto část přístavu prošli, vrátili jsme se do blízkých ulic a po krátkém potulování jsme k přístavu dorazili zase. Tentokrát jsme k němu směřovali úzkou ulicí mezi skalami a dřevěné přístavní molo vedlo přímo kolem útesů a menší pohupující se loďky k němu byly přivázány a vrzaly v mírných vlnkách. Když i tato romantická procházka nepokračovala dále, vrátili jsme se zpět do osvětlených ulic města a pod střechu našeho ubytování, kde jsme spánkem zakončili tento krásný den a večer na Menorce.
Es Castell
Tohle ráno jsme nemuseli spěchat z.postele, protože nás čekal den, kdy jsme chtěli podrobně prozkoumat město, kde jsme měli strávit ještě jednu noc. Ulicí kde byl náš hotel, znovu na Plazza Esplanada, která byla oproti včerejšímu večeru nepřirozeně tichá a liduprázdná. Menší ulice nás doprovodily k přístavu, který byl také o několik lodí i lidí chudší, vůně rostlin i dorážení drobných vln však zůstalo.
Prošli jsme místa, která jsme navštívili předchozího večera, a při toulání se po okolních ulicích jsme objevili i novou cestu dolů k dalšímu dřevěnému molu, které vedlo kolem vysokého strmého útesu a ze kterého se otevíral pohled na zakotvené lodě a jinou část zátoky. Zdejší přístav je opravdu rozsáhlý a možností kde se projít je opravdu hodně, a tak jsme objevili i čtvrtou část, kde kromě lodí pobřeží lemovaly hezky vonící restaurace.
Od přístavní hráze jsme po dlouhých schodech vylezli k dalším neprozkoumaným ulicím, které nás doprovodily až ke kamenité cestě mezi ohradami, kde nás zdravili oslíci a zleva hlídal krajinu větrný mlýn. Tato cesta by nás dovedla do Mahónu jak jsme se později dozvěděli od navigace, ale jelikož hlavní město jsme chtěli prozkoumat až následující den, tak jsme zvolili směr k Es Castell, kde jsme odpoledne nakonec strávili odpočinkem pod střechou, protože předpověď počasí nelhala a bouřka a přeháňky zmáčely ulice města v pravidelných intervalech.
Když se večer počasí umoudřilo, vyrazili jsme opět nasát večerní ruch města a přístavu. Na jedné z vyhlídek jsme si od hodného místního pána nechali udělat jedinou společnou fotku z Menorcy, a pak jsme se propletenými ulicemi vrátili do centra města a nedaleko našeho ubytování obsadili zamluvená místa v doporučované španělské restauraci, kde jsme chtěli povečeřet místní langustovou polévku a ochutnat zdejší víno. Bohužel jsme si o této specialitě předem nic nezjistili, a tak jsme nakonec byli překvapeni množstvím, chutí i cenou. Oba jsme se shodli na tom že Caldereta de langosta nám jednou na vyzkoušení stačila. Po této nejdražší večeři za celý pobyt už nás čekala naše poslední noc na tomto krásném ostrově.
Mahón a zase brzy Menorco! ❤️
Ani poslední den na ostrově tradičních sandálů jsme z postele nespěchali, protože ráno bylo deštivé a do Mahónu to z Es Castellu bylo jen 15 minut hromadnou dopravou. Sbalili jsme zavazadla a zamávali známým ulicím, abychom po chvíli vystoupili v největším městě Menorcy. Naše kroky veďly k nedalekému Plazza de Esplanada, kde celé náměstí zaplňovaly stánky s rozličným zbožím. Nějaký čas jsme strávili obcházením stolků s ručně vyráběnými drobnými upomínkovými předměty, výrobky z kůže i tradičními sandály, hračkami a oblečením. Z této nabídky nakonec v našich batozích skončily tři dětská trička s obrázky zvířat a nápisem odkud pocházejí a malá hezky zdobená peněženka, která bude s Petrem cestovat dál.
Obešli jsme celé náměstí a potom širokými ulicemi s obchody a restauracemi pokračovali až k Pont de Sant Roc, bráně do města, jedinému zachovalému zbytku středověkých městských hradeb. Užšími uličkami, které se kroutily a proplétaly jsme procházkou došli k Plazza de la Constitució, kde kromě barokní radnice kterou zdobí z Anglie dovezené hodiny, můžete obdivovat i gotickou katedrálu Santa Maria de Maó.
Centrem města projíždí i malý turistický vláček který ty, co nechtějí nebo nemohou po svých proveze kolem hlavních historických památek, zajíždí i ke neoklasicistnímu kostelu Sant Carme, kam naše kroky vedly dál, i k obrovskému přístavu, kam jsme poté sešli po nesčetných schodech.
Kolem dlouhé přístavní promenády byly uvázané obrovské několikapatrové výletní lodě, ale i menší bárky, vzduch byl prosycen vůní nafty, lodních nátěrů i lákavých pochoutek z nedalekých restaurací. Řady kotvišť pokračovaly, my jsme ale vystoupali velké množství schodů abychom si přístav mohli vyfotit z výšky a pak se s určitě nádherným výhledem po jedné straně obrátili zpět k centru. Toulání a nasávání atmosféry, poslední posezení u kávy v úzké uličce, sehnání posledních magnetek jako upomínky na krásný ostrov i Stezku koní a když se večer přiblížil, odjezd autobusem na letiště a zde trocha hledání a po odbavení za pomoci sympatické letištní asistentky dlouhé čekání na o hodinu zpožděný odlet domů. I když jsme se už moc těšili na ty naše raubíře, neodlétalo se nám lehce. Menorca je sice malý ostrov, ale nás zde uchvátila zajímavá příroda, krásná města s přiměřenou dopravou, některé málo zalidněné pláže s čistou vodou a Stezka koní, která odhaluje její krásy, a prověří vaši zdatnost i dobrou obuv. Věříme že snad brzy projdeme i další její zajímavé úseky. Setkali jsme se tu i s velkým množstvím usměvavých a ochotných lidí, kteří s námi sami navazovali kontakt nebo nabídli pomoc, což je vzácný úkaz nejen v letošním létě, ale i na cestách vůbec.
Po přistání v Praze a zjištění, že nám poslední spoj z letiště který by navazoval na poslední vlak ujel, jsme naší cestu za spícími dětmi dokončili taxíkem a tím završili naše desetidenní dobrodružství.
Více fotek z našeho putování po krásné Menorce najdete na mých facebookových stránkách.