8.7.-16.7.2022
Odpočinkový a sanitární den v Tropee
Dlouhá cesta na jih
Ještě ani ptáci nezačali zpívat a ani sluníčko nevykouklo z polštářů, když nás probudil budík.
Nejprve jsme sbalili věci v našem malém stanu a až potom jsme vzbudili děti a dovedli je do tepla umýváren kde byl i gauč a zásuvky pro nabíjení elektroniky. Tam jsme je zanechali nasnídané a čučící na videa na youtube. Sbalili jsme zbytek věcí a nakonec elektroniku a děti a před hotelem už na nás čekalo objednané taxi, které nás odvezlo ranním Brixenem na nádraží.
Zde jsme chvilku počkali na regionální vlak do Bolzana, projeli jsme třemi dlouhými tunely a čekal nás další přestup na rychlík do Říma, který jsme našli díky pomoci fajn lidí.
Dlouhou cestu někteří zkracovali spánkem, jiní kreslením a všichni zlobením. Ještě během jízdy jsme museli změnit místa, protože nás ochotní lidé navedli do špatného vagónu a během cesty se přihlásili právoplatní majitelé námi obsazených míst.
Po příjezdu do Říma a když jsme se dostali před nádraží jsme nejdříve objevili samoobsluhu , kde jsme nakoupili další zásoby do vlaku, a potom jsme si zašli na zmrzlinu naproti přes silnici. Všichni byli s výběrem spokojeni až na Petra , protože ta jeho nechutnala jako mátová, kterou si přál. Pak už byl čas najít další vlak, v čemž nám pomohlo spoustu hodných lidí. Nastoupili jsme do vlaku do Lamezia Terme, do správného vagónu, na správná místa, dostali jsme drobné občerstvení a při nabíjení elektroniky a mnoha tunely cesta docela utíkala.
V Lamezia Terme jsme měli na další přestup čas, a tak jsme ho využili a na večeři jsme si dali výbornou salámovou pizzu. Posilněni jsme se vydali zpět na nádraží, kde jsme chtěli objevit správné nástupiště našeho dalšího spoje. Nástupiště jsme za pomoci nápomocných lidí našli, ale nastoupili jsme do vlaku, který jel do Reggia Calabria jinou cestou a hlavně nejel přes Zambrone, kde jsme měli vystupovat. Bohužel jsme tuto skutečnost zjistili až ve chvíli, kdy se vlak rozjel. Nezbylo nám tudíž nic jiného než jet až do Rosarnu a zpět vlakem do Zambrone. Venku už tma, unavené děti a nás ještě čekala cesta cca 1,5 km od nádraží.
Cestu ke kempu nám ukázali další moc fajn lidé a i pán na recepci na nás počkal. Rychle jsme unaveným dětem postavili stan a děti po zavrtání do spacáků hned usnuly i když všude zněla hudba z animačního programu vedlejšího kempu. I my jsme si postavili stan a po zabydlení i nás únava přemohla.💤⛺️
Odpočinkový den
Po rozlepení kukadel jsme museli jít zajistit nějaké zásoby a zjistili jsme že kromě železniční zastávky, spousty kempů a pár obchodů a restaurací není v Zambrone vůbec nic zajímavého.
Vrátili jsme se tedy do našeho současného útočiště a dopoledne a část odpoledne jsme strávili na pláži patřící k našemu kempu. Moře bylo teplé, vlny velké a kromě drobných kamínků i písek. Trochu jsme se všichni připálili na kalábrijském sluníčku. Po večerním odpočinku děti řádily na animačním programu, který zahrnoval tancování i jakýsi vtipný kabaret. Zahnala jsem je spát až o půlnoci a další den v Itálii byl za námi. 👋⛺️
Tropea
I přes pozdní usínání jsme ráno vstávali brzy, abychom se stihli sbalit a vyrazit na vlak. Od Čechů, které jsme tu náhodou potkali při včerejší obchůzce jsme dostali kladné doporučení na pekárnu a cukrárnu přímo na nádraží, a tak jsme si před příjezdem vlaku koupili dobře vypadající a dobře chutnající pečivo. Pak už ale dorazil náš železný oř, který jel tam kam jsme potřebovali a po čtvrt hodině sledování okolí už nás přivítala Tropea.
S pomocí navigace a ukazatelů jsme našli ceněné historické centrum města, procházeli se ulicemi plnými obchodů i úzkými křivolakými uličkami.
Děti sice moc nezaujaly zachovalé historické stavby a kostely, například kostel Archanděla Michaela z 19. století, ale nás zaujal klid a atmosféra tohoto malého města. Na živém náměstí Piazza Ercole je kromě množství kaváren i zajímavá budova, ve které dnes sídlí Informační centrum a na jehož fasádě najdeme sluneční hodiny.
Po sestoupání velkého množství schodů a cestě po silnici jsme pak došli dolů k přístavu, kde jsme se podívali na zde kotvící lodě a pokusili se zjistit, jestli a za kolik by se dal sehnat výlet na blízkou sopku Strombolli. Zjistili jsme ale ,že výletní lodě se vrací až pozdě večer, takže děti by byly unavené a bylo by těžké se dostat zpět do kempu.
Po vystoupání schodů zase nahoru, po dobrém obědě a po ochutnání zde tradiční cibulové zmrzliny, naše další kroky vedly opět ze schodů dolů a pak zase nahoru ke kostelu Santa Maria del Isola.
Nádherné místo na strmém útesu, úžasná akustika vysokých stropů kostela, zahrada s kaktusy a různými keři, a také nádherným výhledem na Tropeu, její pláže, čisté Tyrhénské moře a za ním se rýsující siluetu již zmíněné sopky.
Jelikož měli v kostele odpolední siestu, museli jsme opět sejít kamenné stupně dolů a jelikož děti se dlouho těšily na koupání, museli jsme alespoň na chvíli vyzkoušet teplotu zdejšího moře. Po převlečení do suchého jsme absolvovali zase dlouhé schodiště nahoru, nakoupili proviant na večer a ráno, Ladě tričko s obrázkem a nápisem Tropea, a jelikož jsme měli na vlak ještě čas, dali jsme si na zchlazení pivo. Na nádraží, jízda vlakem a pěškobusem do kempu, tam ještě koupání v moři ve velkých vlnách a ostrém kamení, sprcha a večer zase tancování s animátory. Povedlo se nám děti zahnat dřív do spacáků, a tak skončil náš první týden na cestách. 👋❤️🍀
Capo Vaticano
I v tento den jsme vstávali brzo a šli na vlak a dali si pečivo a kávu v pekárně abychom si zkrátili čekání. Vlak přijel, ale nevěděli jsme jestli je to ten správný, takže nám nakonec ujel a výlet do Scilly jsme si museli nechat na další den. Nastoupili jsme tedy do jiného spoje o hodinu později a dojeli do stanice Ricadi, odkud jsme pěšky došli na nejzápadnější mys provincie Vibo Valentia. Podle navigace jsme hledali maják na Capo Vaticano, ale navigace nás chvíli v hrozném vedru vodila sem a tam a nakonec jsme po opravovaných silnicích došli až na vrchol útesu a k majáku, který je vojenským prostorem ukrytým za vysokým plotem.
Tak si alespoň někteří užili rozhled z vysokého kopce, ze kterého šlo přehlédnout krásné pobřeží a pláže, ke kterým vedly úzké zarostlé cestičky. Po jedné takové jsme se pokusili vydat, ale nevěděli jsme jestli bude cesta dál schůdnější, tak jsme neriskovali a vrátili jsme se zpět nahoru.
Cestou na nádraží jsme si dali výbornou zmrzlinu a o kousek dál i super pizzu, dospělí vyzkoušeli místní cibulovou. Děti se rozplývaly nad maličkými koťátky, a jen co jsme dorazili na nádraží v Ricadi přijel náš vlak a my odjeli odpočívat do kempu. Tam jsme si v místním obchodě koupili půlku melouna, rozložitý pán prodavač na pro něj titěrném skútru nám jí dovezl až ke stanu a děti jí na rozložené plachtě za stany na posezení snědly. Pak už jen čekali na hřišti na večerní animace, které si opět užily a další den nás čekal zase fajn výlet.
Scilla
Po časném budíčku, pravidelném ranním pochodu na nádraží a snídani v pekárně jsme tentokrát nastoupili do správného vlaku a užili si hodinu a půl dlouhou cestu lemovanou četnými tunely do starobylého města Scilla, jehož prvními obyvateli byli nejspíš piráti loupící v Messinské úžině, ale první opravdové zmínky o městě jsou až z období Trojských válek v 12.století p.ř.n.l.
Po výstupu z vlaku jsme se podle navigace vyškrábali do kopce po silnici bez chodníku, kolem zazděných dveří do skály, kde si děti snadno představily oči bájné starověké mořské obludy Skyly, kterou ve svém díle zmínil Homér a která byla očarovanou nymfou a prý měla šest hlav. Na této skále kde prý nestvůra žila, stojí hrad Rufo, který postavili vévodové z Kalábrie. Z této silné a zachovalé pevnosti je určitě krásný pohled na celé město, pobřeží, moře, i hory okolo.
V prostorách hradu jsou vystaveny makety lodí, zachovalé dělo i zajímavé fresky na stěnách. Stavba na nás zapůsobila svou atmosférou a majestátností, a když jsme z výšin hradních věží sešli dolů, našli jsme cestu do úzkých uliček původně rybářského městečka, kterým Scilla byla, a stále je.
Jelikož děti zase potřebovaly vyřešit své potřeby a v úzkých dlážděných uličkách nebylo kde, zapadli jsme do první restaurace, kterou jsme objevili. Až po vyřešení dětských potřeb jsme zjistili, že nás před dětskými mokrými kalhotami zachránila vinárna. Ochutnali jsme tedy lokální, moc dobrá bílá vína, a pokračovali dál kolem starobyle vypadající studánky až na břeh moře, kde kotvily drobné loďky.
Cesta už dál nevedla a museli jsme se klikatými uličkami tedy dát na zpáteční cestu labyrintem původní Scilly a kolem starobylého hradu až na oblázkové pláže, kolem kterých bylo spousta moderních restaurací a hotelů, ale nesehnali jsme zde žádnou magnetku. Tak jsme došli procházkou zpět k vlakovému nádraží, kde jsem zanechala ostatní, a vrátila jsem se do spleti uliček starého města abych koupila magnetku, kterou jsme tu viděli už při naší dopolední prohlídce. Mise byla úspěšná, vrátila jsem se k ostatním a naštěstí brzy přijel náš zpáteční spoj. Cesta domů kterou děti zčásti prospaly, pochod do kempu který byl prodloužen o nákup zásob na večeři a snídani, v kempu večeře a hraní na hřišti, koupel v chladné sprše a hurá do spacáků!
Reggio Calabria
A zase jsme se houpali na kolejích našeho starého dobrého vlaku v 8,35, před jeho příjezdem ještě dospělí vychutnali výborné capuccino.
Ještě delší cesta než předešlý den, až do Reggio Calabria, hlavního města stejnojmenné provincie a do největší kalábrijské metropole. Když jsme se dostali ven z nádraží, nažhavili jsme navigaci , která nás bravurně provedla ulicemi a uličkami a kolem kostela Saint Agostino až k nejznámější památce města k Aragonskému hradu.
Tato 2700 let stará stavba byla několikrát přestavěna, poničena zemětřesením i necitlivě restaurována. Z původních čtyř věží zbývají už jen dvě zachovalé věže. Uvnitř hradu bohužel nic zajímavého není, prý se zde konají různé výstavy a další kulturní události.
Z věží je prý vidět celé město i moře, při cestě dolů z vyhlídky děti obdivovaly drobné sochy rozeseté kolem schodů.
Od hradu nás navigace vedla ulicemi s dalšími kostely a mnohými obchody, přes pěší zónu až k promenádě kolem moře. Prý nejkrásnější kilometr v Itálii jsme prošli, ale jako spousta věcí zde i tohle je poněkud nadsazené označení cesty kolem moře, u které je pár malých oblázkových pláží, pár restaurací a zbytek pobřeží je divoký. Souběžně s promenádou vede rušná silnice a dobře krytá vlaková trať, nikde žádná zeleň ani stromy zajišťující stín v parném letním dni. Návštěvu města jsme využili i k tomu aby jsme v místní bance za pomoci ochotné zaměstnankyně vybrali nějakou hotovost, a potom jsme se s dětmi, které lákalo.moře s velkými vlnami znovu prošli po doporučované promenádě. Nikde u hradu ani ve městě jsme nenarazili na magnetku, zato jsme alespoň nakoupili nějaké zásoby na večer a ráno, a pak už jsme se s hlavním městem této provincie rozloučili. Dlouhá cesta železným ořem, pěšky do kempu, děti řádily na hřišti i diskotéce, rychlá studená sprcha a deset dní vlakového dobrodružství za námi.
Pizzo Calabro
Tentokrát spojem o něco později a na opačnou stranu, jen dvě další stanice a vystoupili jsme v městečku a známém přístavu Pizzo Calabro, které leží v zálivu Svaté Euphénie. Cestou na nejznámější místní náměstí, Piazza la Republica jsme šli po rušné silnici bez chodníku, naštěstí v centru města kam jsme brzy došli jezdilo aut málo, po zdolání stoupání byl ze srdce skoro desetitisícového města hezký výhled na pobřeží a moře. Když už jsme dojeli a došli až sem ,nemohli jsme si nechat ujít odsud pocházející zmrzlinu Tartufo. Tento dezert vznikl kolem roku 1952 a dodnes se vyrábí a podává v baru Dante, kde jsme si dva druhy zmrzliny s ořechy zabalené do čokoládové krusty dali i my, a aby byl zážitek úplný, dospělí ho dovršili výborným cappucinem.
Po této kalorické bombě vzhůru do pevnosti z 15.století. Ta zhlíží na město asi ze stejné výšky jako již navštívené náměstí, a tyto dva klenoty města jsou od sebe odděleny silnicí. Silné zdi pevnosti sloužily převážně jako vězení, v jejich vnitřních prostorách je spousta cel s vybavením, které se v nich používalo a nechybí ani mučící nástroje a zbraně.
Z věží hradu máte celé město a pobřeží jako na dlani. Ještě prohlídka komnat, kde byl uvězněn Hrabě Murat, podle kterého má pevnost své jméno, a potom do úzkých uliček krásného Pizza. Magnetka a tričko pro Robina sehnány, a potom už jsme sešli po schodech a klikatými uličkami k nábřeží.
Zde jsme objevili městskou písečnou pláž a zchladili jsme se v příjemně osvěžujícím moři. Když už bylo moře i sluníčka dost, prozkoumali jsme i místní promenádu a zakotvili v malém parku , kde dospělí ocenili lavičku ve stínu a děti malé hřiště. Když se nachýlil čas odjezdu, poradili nám místní starousedlíci cestu k nádraží kolem moře, která byla daleko méně frekventovaná než ta, kterou jsme použili na cestě tam. Pár stanic vlakem, nakoupit zásoby, v kempu teplá sprcha a zahnat děti po tvrdém boji do spacáků.⛺️
Odpočinkový a sanitární den v Tropee
Jelikož jsme chtěli odpoledne tohoto dne zasvětit praní našich svršků a spodků, naplánovali jsme dopolední koupání na moc pěkné pláži v Tropee. Jakmile sluníčko začalo moc pálit a na pláži přibyly davy lidí, vydali jsme se po mnoha schodech nahoru, ochutnali další druhy zmrzlin, koupili Leunce tričko a Petrovi kraťasy, dali si moc dobrou pizzu a počkali na pěkném dětském hřišti na vlak do Zambrone. V kempu jsme se dozvěděli že pračku tam mají, ale sušičku ne, a tolik prádla by se nám na naši jedinou šňůru nevešlo.
Parné odpoledne jsme tedy strávili v kempu na křeslech co nejvíc ve stínu s výhledem na moře a pátrali, kam se dále posunout na naší cestě. Když otevřeli obchod patřící ke kempu, šli jsme nakoupit zásoby na večer a ráno, flašku bílého pro nás a nějaké křupání pro děti a velkého melouna, kterého nám ochotný pán opět dovezl na motorce až ke stanu. Meloun byl na plachtě vydlabán, a pak jsme si odnesli víno na pláž a mezi složenými slunečníky a lehátky při západu slunce a šumění vln ho vypili. Děti si šly zatancovat a podívat se na představení animátorů a po sprše hezky skončil další den na cestách.
Další den nebylo žádné brzké vstávání ale sanitární den. 🧺🚰🛁
Někteří si opravdu užili, že si mohli přispat. Já jsem posbírala všechny části oděvů , které po skoro 14 dnech potřebovali vodu a prací prostředek,a s krosnou plnou špíny jsme se vydali v poledním slunci na vlak do Tropey. Nejdříve jsme si dali cestou oběd a opět výbornou zmrzlinu, pak jsme sešli mnohé schody k přístavu, a tam jsme objevili prádelnu Speed queen, kde jsem s Lady čtenářskou pomocí vyprala a vysušila naše oblečení. Někteří tento čas využili k odpočinku, a pak všichni k zlobení. Po 2 hodinách jsme s batohem plným voňavého prádla opět vylezli 200 schodů nahoru, prošli ulicemi a uličkami starého města až k supermarketu, kde jsme doplnili proviant a pokračovali jsme místními sídlišti až k nádraží. Vlak nás odvezl, nohy unesly, sprcha umyla, animátoři pobavili a noc byla divoká, protože ve stanech bylo dusno a špatně se spalo. Další den nás čekalo pokračování našeho vlakového dobrodružství. V Kalábrii bylo moc krásně a ještě nám tu zbývají neprozkoumané oblasti, takže se někdy moc rádi vrátíme. 🛤🚝
Více fotografií nejen z Kalábrie najdete na této Facebookové stránce