5.4.-12.4.2023
- Peso da Regua
- Z Peso da Regua do Lamega
- Odpočinkový den a do víru velkoměsta
- Toulání po Portu
- K oceánu,podél Doura a cesta domů
Poprvé po dlouhé zimě sbaleni a nakaženi cestovatelskou horečkou jsme ráno 5.dubna vyrazili na letiště. Ochotná letištní asistence nás doprovodila přes všechny kontroly až k bráně, kde si děti zkracovaly čas zlobením a já zjišťovala situaci doma, kde jsem musela zanechat vypiplané, týdenní a nočním mrazem polomrtvé jehně.
Let měl skoro hodinu zpoždění už při vzletu z našeho domovského letiště, ale po zdolání tří a půl hodinového letu nás sluncem a příjemnými jarními teplotami přivítalo Porto.
Zjistili jsme, že přímý autobus do města Peso da Regua, kde jsme měli rezervované ubytování na příští dny, jezdí jen třikrát denně a na odjezd dalšího spoje bychom museli dlouho čekat, a tak nám nezbyla jiná možnost než se z letiště dostat k vlakovému nádraží Sao Bento, ze kterého dle chytré aplikace Rome2rio i podle stránek Portugalských drah měl jet vlak. Kvůli zpoždění nám jeden spoj ujel, tak jsme po rychlé poradě nakonec zvolili autobus 601, který nás po četných zastávkách a popojíždění v odpolední špičce vysadil v centru Porta.
Po bloudění mezi lidmi, četnými uzavírkami silnic a chodníků a za hluku zbíječek jsme našli krásné historické nádraží, které je obložené známými modrobílými dlaždičkami Azulejos. V kanceláři, kde se prodávaly lístky jsme se dozvěděli, že jsme z internetu neměli správné informace a ze Sao Bento jede vlak až o dvě hodiny později než jsme čekali. Koupili jsme si tedy lístky na tento vlak a hodlali zbývající čas zasvětit hodně pozdnímu obědu, který po bloudění v rekonstruovaných ulicích proběhl v aplikací vyhledané pizzerii, a jen tak tak jsme ještě stihli najít obchod s potravinami a zásobit se proviantem. Náš spoj jsme stihli akorát. Přijel motorový vlak, typově něco jako u nás Regiopanter a moc milá paní nám i dětem pomohla překonat docela velkou mezeru mezi vlakem a nástupištěm. Unavené špunty jsme ve vagónu zabavili hraním her, a jelikož slunce už rychle zapadlo, z cesty kolem řeky Douro neměli nic ani ti, co z okénka něco vidět mohou. Po dvou hodinách jsme konečně vystoupili v Peso da Regua, kde jsme si na benzínce vedle nádraží dle instrukcí vyzvedli klíče, a byli jsme odvezeni smluveným taxíkem až k našemu ubytování. Ještě trochu hledání správných dveří, s čímž nám pomáhal ochotný taxikář, a pak už jen prozkoumávání pronajatého domu, kde se ze začátku děti bály, protože dům je velký, má hodně pokojů zařízených starožitným vyřezávaným nábytkem a dlouhou chodbu. Nechyběl tu ani krb.
Po nezbytných večerních úkonech malí cestovatelé vytuhli u pohádky a my jsme je brzy následovali. Byl to den plný ne zrovna příjemných překvapení, ale naše dobrodružství teprve začalo.
Peso da Regua
Ráno, odpočatí a plní sil jsme vyrazili objevovat blízké i vzdálenější okolí našeho domu.
Nejprve jsme se jen tak potulovali ulicemi rozbíhajícími se do všech stran, dále už jsme ale zvolili směr dolů k řece Douro. Zde stojí malý přístav, kde kotví docela velké výletní lodě, které vozí turisty z Porta do městeček na řece za světoznámým vínem, které se tu v údolí pěstuje a zpracovává. Ráno však byl ještě přístav poloprázdný, a tak jsme kolem širokého toku pokračovali po pěkně upravené cyklostezce, užívali si teplých jarních paprsků, vnímali vůně květů i závan říční vody a ryb, dokud nás v postupu vpřed nezastavilo dětské hřiště.
Po klouzací přestávce nás cyklostezka vedla dál kolem řeky, ze které se ozývalo kvákání žab, a hejna kachen si lovila něco k snědku. Po nějakém úseku cesty se nad námi a nad řekou klenuly tři mosty. První je symbolem Peso da Regua a chodí po něm jen pěší, druhý je určen autům a třetí zase vlakům. Pokračovali jsme i za mosty ale cyklostezka se tu změnila v kamenitou polní cestu, a jelikož jsme s sebou neměli zásoby na delší pochod, vraceli jsme se po svých stopách zpět k městu. Opět nás přibrzdilo hřiště, ale jelikož malí turisté už byli také hladoví, brzy jsme pokračovali teď už podle navigace k Lidlu, kde jsme obstarali zásoby , které jsme donesli a zlikvidovali na lavičkách u plynoucího toku, kde jsme pozorovali přijíždějící lodě s turisty
.Občerstveni, jsme se vydali po Avenida da Douro, na opačnou stranu od hřiště abychom nakonec dorazili do vedlejšího městečka Godin, kde hezká procházka kolem řeky najednou končila ve křoví s nádrží plnou vody. Otočili jsme se tedy zpět a chtěli jsme dětem v Peso da Regua koupit slíbenou odměnu v podobě kopečkové zmrzliny, ale po dlouhém a marném hledání jsme je nakonec uplatili výbornými nanuky z Lídlu. Nespokojená Lea, které jsme nekoupili celou krabici jahodových nanuků pak přišla i o svou oblíbenou panenku kterou nechala před Lidlem. Po větším nákupu zásob a o trochu strastiplné cestě jsme se uchýlili do pronajatého domu, kde jsme si odpočinuli a večer jsme ještě znovu vyrazili na průzkum zdejších ulic. Objevili jsme zeď vyzdobenou kachličkami Azulejos, a jelikož už jsme ten den měli ťapání dost, nebyla tahle procházka dlouhá. Dle mých hodinek jsme nachodili 17.37 km a večer jsme strávili odpočinkem. A i druhý den v Portugalsku byl za námi
Z Peso da Regua do Lamega
Ráno, po nezbytných přípravách jsme vyrazili na plánovaný pěší výlet do městečka Lamego.
Podle navigace na mapy.cz jsme prokličkovali městskými ulicemi, a dostali se na pěší most přes řeku Douro, který jsme den předtím obdivovali zdola.
Po dřevěném mostě s určitě krásnými výhledy na řeku a její okolí nás čekal krátký úsek po rušné silnici bez chodníku, ale potom už nás prašná polní cesta vedla mezi vinicemi, zarostlými kopci, kolem drobných potoků a dál.
Cesta kterou jsme šli byla částí 9. etapy Caminho Portugués da interior, která prochází kolem jistě krásných výhledů, přes kamenný most, skoro neviditelnými zarostlými cestičkami ,občas i po ne příliš frekventované silnici, a také klikatými uličkami vesničky Sande, kde bylo u domů vidět různě ozdobené kříže.
Celou cestu nás provázelo hřejivé slunce, často našim uším lahodilo šumění nějaké řeky a během našeho putování jsme potkali jen jednu skupinu lidí, která ale asi pokračovala jinam. Když už síly malých cestovatelů docházeli, drobné občerstvení nebo oblíbená pochodová písnička jim zase zvedla náladu.
Po nesčetných stoupáních a drobných klesáních, mezi domky děti spatřily siluetu místního hradu. Po posilnění obědem a spláchnutí prachu z hrdla portugalským pivem jsme pokračovali až k němu. Vylezli jsme na zachovalou obrannou věž a i hradby jsme zdolali. Na magnetku ani zmrzku jsme nenarazili, ale ochotná paní, která pracovala na hradě nám zavolala taxi, protože nejbližší autobus jel až pozdě večer. Zbytek večera jsme strávili odpočinkem a podle mých hodinek jsme nachodili 17,27 km a další krásný den byl za námi.
Odpočinkový den a do víru velkoměsta
Po slušném turistickém výkonu jsme si naordinovali odpočinkový den, který spočíval v procházkách kolem řeky, čekání ve stínu u dětského hřiště, ochutnání kávy, jablečného koláče s kokosem a královského koláče v místní kavárně a nakonec zorganizování malé oslavy pro Ladu, která slavila narozeniny. Dokonce i lahve místního bílého vína jsme na druhý pokus sehnali. Večer uběhl jakop voda a další den nás čekal přesun do velkoměsta.
Po ranním úklidu domu a sbalení našich věcí jsme se vydali na nádraží, abychom zjistili, že vlak kterým jsme chtěli jet do Porta Sao Bento až do konce měsíce nejede, a že další vlak jede až za dvě hodiny a jen na nádraží Campanha. Dlouhé čekání bylo odměněno příjezdem postaršího motorového vlaku, který jel až do Porta s otevřenými dveřmi. Malí nezbedové si dvouhodinovou cestu krátili pohádkami a my pokusy vyfotit nebo nahrát video z jistě hezké cesty kolem řeky. Tunely, ze začátku pomalu a čím blíže městu rychleji nás vlak unášel od malých městeček a vůně kvetoucích květin a keřů do městské zástavby. Na nádraží Canpanha nám ochotní zaměstnanci pomohli přestoupit na vlak do Sao Bento.
Ve městě plném dopravy, obloženi zavazadly jsme vyřešili jídlo a po nějakém čekání i ubytování a večer jsme opět vyrazili poznávat ulice Porta. Nejblíže k naší základně jsme měli známý široký bulvár Dos Aliados s budovami v různých architektonických stylech, fontánou a spoustou lidí a projíždějících aut. Snažili jsme se najít klidnější uličky, prošli blízké okolí pronajatého apartmánu, ale zbytek zajímavých míst nás čekal až další den, o kterém bude mé další psaní.
Toulání po Portu
Vybaveni proviantem i mikinami jsme ráno vyrazili objevovat zajímavosti Porta.
Přes Avenidu Dos Aliados, jsme se podle navigace i ochotných kolemjdoucích neůspěšně pokusili najít místní tržnici, po tomto neůspěchu pak nastal čas na ochutnání portugalské speciality Pasteis de nata, což je košíček z odpalovaného těsta plněný vaječným krémem s pudinkem.
Posilněné touto dobrotou nás naše toulky zavedly k známému zdobenému dvoupatrovému knihkupectví Livrária Lelo, které mělo být inspirací pro spisovatelku J.K.Rowling. Když jsme ale viděli dlouhou frontu lidí čekajících na vstup, rozhodli jsme se, že předlohu pro kouzelnický obchod Krucánky a Kaňoury zevnitř navštívit nemusíme.
Další zastávkou se stala moc hezká zahrada Jardins do Palácio de Cristal, kde kromě fontán, kvetoucích rostlin a soch děti obdivovali živé pávy a dokonce i kuřata se svými rodiči.
Od roztomilých opeřenců jsme ulicemi i menšími uličkami pokračovali ke kostelu zasvěcenému svatému Františkovi, který se tyčí nad řekou Douro a je zde na široký tok krásný výhled. Uvnitř gotického kostela můžeme najít zdobené barokní oltáře i sochu Františka z Asisi.
Po chladivých interiérech svatostánku už nás čekala cesta k nábřeží Doura, kde jsme neodolali a ochutnali portské víno i produkci vinic z údolí, které jsme prozkoumávali v minulých dnech. Vyzkoušeli jsme i tradiční Francesinhu, což je sendvič plněný hovězím plátkem, šunkou a kousky klobásy, zapečený sýrem a vajíčkem a zalitý v pikantní omáčce, což byl super gastronomický zážitek.
Naše další kroky vedly k Mostu krále Ludvíka I, který jsme si jako dominantu města nemohli nechat ujít. K vyššímu podlaží mostu kde kromě chodců jezdí i soupravy metra jsme museli po četných schodech a úzkými uličkami vylézt do výšky cca 44,6 m, na spodním podlaží se do Vila Nova de Gaia dostanete autem nebo autobusem. Pohled na vodní tepnu, po které se vozilo proslulé víno i na živoucí Porto, a také ulice a vinné sklepy klidnějšího z tohoto dvouměstí musel být opravdu působivý, možná proto zde na úzkých chodnících kolem trati metra nebyla o turisty nouze.
Na druhém břehu pro nás byl lákavý park Jardin do Morro, který se rozkládá na pahorku nad Vila Nova de Gaia, zdobí ho palmy, lidé tu odpočívají na trávě a užívají si výhledu na domy a věže Porta, na širokou řeku i na klášter Mosteiro da Serra do Pilar. I my jsme tento kus zeleně využili k odpočinku, děti k řádění na hřišti, a jelikož nás ještě čekala docela dlouhá zpáteční cesta k pronajatému bytu, tato část za řekou zůstala při tomto objevování nezmapována a zdejší proslulé sklípky, promenáda kolem řeky i klidnější ulice starobylého města si žádají náš návrat.
Po proslulém mostě, který navrhl Eifelův spolupracovník Teophile Seyring a se slavnou pařížskou věží mají podobný styl tedy zpět na Portskou stranu, alespoň zvenčí obdivovat románskou katedrálu, a po odměnění malých objevitelů zmrzlinou jsme se uťapaní uchýlili do místa odkud jsme ráno vyrazili. Dle mých hodinek jsme za den urazili 16.85 km a další zajímavý den uplynul jako voda
K oceánu, podél Doura a cesta domů.
Ráno jsme plní sil podle navigace vyhledali blízkou autobusovou zastábku odkud jsme se linkou 200 přiblížili k moc pěknému, zelení porostlému parku Jardin do Passeio Alegre, kterým jsme po nezbytném občerstvení prošli až k místu kde se řeka Douro vlévá do Atlantského oceánu, což se dá poznat nejen podle zvuku vln rozbíjejících se o kameny, ale i podle čichu, protože vůni říční vody nahradí prosolený mořský vzduch.
Pokračovali jsme k šestibokému žulovému majáku z 19. století Farolin de Felgueiras. Po dlouhém molu, kde rybáři zkoušeli své štěstí jsme ale mohli jít jen k místu kde s připravenými fotoaparáty stáli ostatní turisté, protože zbytek výběžku s majákem bičovaly divoké vlny Atlamtiku.
Kolem opuštěných pláží jsme si také udělali krátkou procházku, a po nalezení malé mušle jsme se už s oceánem rozloučili a dali přednost procházení kolem klidnějších říčních vod směrem k centru pulzujícího Porta.
Vedla nás hezky upravená stezka pro kola i chodce, lemovaná zpočátku malými loděmi a v našem postupu vpřed nás zastavilo dětské hřiště. Po této pauze se cesta stále více zužovala a přibližovala ke kolejím, po kterých jezdí historická tramvaj linky 1. Naše toulky proťal i fotogenický most Ponte Arabido a po blízkých setkáních s hlučnými vozy na kolejích vezoucích kochající se turisty jsme odbočili do úzkých portských uliček, kde jsme za pomoci navigace nalezli dobře hodnocenou portugalskou restauraci kde jsme si zopakovali dobrou zkušenost s tradiční Francesinhou i portugalským pivem.
Dalšími křivolakými uličkami jsme se dostali k již včera prozkoumanému nábřeží Ribeiro, ale jelikož tentokrát nebyl naším cílem Ludvíkův most, naše kroky směřovali zpět do rušného centra, kde jsme malé výletníky odměnili slíbenou zmrzlinou a nás potěšil výborný Pasteis de nata. Jelikož jsme poslední večer chtěli ve vínem proslaveném Portu strávit ve společnosti dobrého místního moku, nechali jsme si doporučit v dobře hodnoceném obchodě s místními produkty bílé víno z malého vinařství v údolí Doura a portugalský ovčí a kozí sýr. Posledním naším dnešním cílem bylo prohlédnout si street art s názvem ‘Slava Ukrajini.’ Kolem dalších exemplářů pouličního umění a kolem Praca da Republica jsme dorazili k pomalované stěně blízko dětského hřiště, kde prý dle ohlasu dětí byl na zdi vytvořen živoucí obraz s nápisem ‘No war,’ což by nemělo být jen namalováno, ale i do kamene tesáno.
Kromě tohoto uměleckého zamyšlení nad nesmyslností války, jsme se dostali kolem dalších prý pěkných pouličních malůvek zpět k pronajatému bytu. Víno i sýry byly výborné, zavazadla připravená a poslední noc byla krátká, protože jsme další den vstávali před čtvrtou hodinou a po páté hodině nám jel noční autobus přímo na letiště. I když jsme si u přepážky požádali o asistenci, čekali jsme na ni dost dlouho, a nakonec jsme potřebné kontroly i správnou bránu našli sami s laskavou dopomocí ostatních spolucestujících i pracovníků letiště. Stihli jsme naši plechovou sýkorku a zamávali krásnému probouzejícímu se Portugalsku. Ten týden opravdu rychle utekl, ale už se těšíme na další dobrodružství nejen za hranicemi.
Více fotografií z Portugalska najdete na této facebookové stránce