14.8.-19.8. 2023
Ďáblův most, La Bourboule a zase do kempu
Průzkum francouzských městeček
Cahors
Po noci v moc hezkém ubytování, kde ticho narušovali jen netopýři a sovy a zář hvězd nerušilo vůbec nic, jsme druhý den měli na prozkoumávání blízkého mezi kopci zasazeného Cahors. Skoro dvacetitisícové město je proslulé svými vinicemi odrůdy Malbec, a už od středověku známé červeným vínem “Carte noire.’
A tak naše první ranní kroky vedly do doporučované vinotéky, kde jsme si se stručným francouzsko anglickým komentářem vychutnali místní produkci červených i bílých vín a k tomu i moc dobré klobásky a sýry. Bylo těžké si z obrovské nabídky vybrat, ale nakonec jsme si tři exempláře koupili domů, bohužel ochutnané pochutiny se zde koupit nedaly.
Osvěženi jsme se prošli kolem plynoucí řeky Lot, na jejim druhém břehu jsme po četných schodech vystoupali na zelený Mont Ravion, kde kromě krásného výhledu na město a řeku můžete relaxovat v přírodě, nebo z křižovatky turistických cest pokračovat za dalšími krásami okolních kopců.
Po načerpání sil i dechberoucích výhledů, jsme opět sestoupili k řece, kterou zdobil zachovalý mlýn Moulin de Coty a naše procházka pokračovala zpět přes most do upravených městských ulic.
Jelikož ale bylo opravdu teplo, tak jsme po obědě využili bazén u našeho ubytování a nabírali jsme síly na další přesun, který nás druhý den čekal.
Ďáblův most, La Bourboule a zase do kempu
Ráno než jsme definitivně opustili malebné Cahors, jsme si nemohli ujít procházku po místní architektonické perle 138 metrů dlouhém Ďáblově mostě (Pont Valentré), který byl stavěn mezi lety 1308-1378. Se svými třemi hranolovými opevněnými věžemi je příkladem středověkého obranného stavitelství, do seznamu světového kulturního dědictví byl jako součást Svatojakubské cesty zapsán v roce 1998.
Váže se k němu pověst, že jeho stavitel byl znepokojen pomalým tempem stavby mostu a tak se upsal ďáblu, aby bylo dílo dokončeno včas. Pekelník stavbu včas dokončil, ale stavitel ho požádal, aby přinesl vodu ze Studny Kartuziánů, jenže to ďábel nesvedl. Nemohl si tak vzít stavitelovu duši, a tak se mstil tak, že každou noc posílal skřeta, aby odstranil základní kámen centrální věže, které se také říká Ďáblova věž. V roce 1870 restaurátor Paul Gout na chybějící místo vsadil kámen s vytesaným skřetem, takže když jde rohatec most zkontrolovat jestli je nedostavěný vidí, že skřet je na svém místě a věž rozebírá.
Pak už jsme naše jednodenní útočiště pomalu opustili a po 240 kilometrech jsme si udělali přestávku v příjemném městečku La Bourboule, které se rozkládá kolem řeky Dordogne. Již po pár krocích nás zaujal místní novorománský kostel Svatého Josefa.
Po procházce zeleným parkem Square de Maréchal Joffre a mezi obchůdky na poklidném Boulevard Georges Clemenceau jsme vyřešili oběd a pak už jsme museli toto příjemné místo opustit a pokračovat dál ještě 222 kilometrů do našeho předposledního ubytování na cestě, což byl kemp u městečka Saint-Honore-les-Bains, jehož prozkoumávání jsme zasvětili další dva dny.
Průzkum francouzských městeček
Po noci, kdy mě a Petra z pobytu v hotelu pod milionem hvězd vyhnal déšť pod střechu stanu a přežili jsme i nájezd slimáků, jsme se v rámci obhlídky okolí a kvůli nutnosti nakoupit zásoby, stavili v nedalekém dvoutisícovém městečku Luzy. Hned po vystoupení z auta nás přivítal malý park s památníkem padlých, a po procházce kolem kostela Saint Pierre a kolem klidných vod zde protékající řeky jsme zaregistrovali nepříjemné dusno a rychle se blížící černá mračna.
Než jsme si stihli najít úkryt pod střechou u čerpací stanice, silný déšť nás promočil až na kost, a kolem nás proudily potoky vody, které nestíhaly kanály pobrat. Když déšt alespoň trochu ustal, vydali jsme se zpět k autu, a uvnitř jsme děti i sebe svlékli z mokrého oblečení. V kempu jsme pak zbytek dne sušili mokré svršky a občas jsme se opět museli schovat pod plátěnou střechu našeho cestovního domova před další přeháňkou. A další den na cestě byl za námi.
Následující den už se počasí naštěstí umoudřilo, a tak jsme jeli prozkoumat zase jiné blízké městečko Chateau Chinon, kde také nežije více než 2000 obyvatel.
Klidná atmosféra, zelená zákoutí i moderní fontána od Jeana Tinguely a Nicky de Saint Phalle plná různobarevných soch, široké a skoro liduprázdné ulice a malá náměstí zdobená fábory a vlajkami, toho všeho jsme si tu užili do sytosti. Odpoledne pak bylo ve znamení koupání v kempovém bazénu a přípravy na další přesun směrem k domovu.
Dijon, Belfort a hajdy domů!
A další úsek cesty do ČR před námi. Nejprve jsme po 141 kilometrech zastavili a protáhli si kosti na důležitém dopravním uzlu, v historickém Dijonu, jehož nejznámějším vývozním artiklem je známá Dijonská hořčice, kterou si tu v podobě suvenýru můžete koupit skoro všude.
Dijon ale není jen kolébka známé pochoutky, je to významné univerzitní město, centrum burguntské vinařské oblasti a každé tři roky se zde koná mezinárodní festival květin Florissimo, a jeho historické centrum je plné architektonických skvostů. Náš průzkum začal v úzkých uličkách starého města , které nás doprovodili ke gotickému Kostelu Notre Dame ze 13. století. Kromě krásných vitráží uvnitř, můžete obdivovat sochu Panny Marie Dobré naděje, která je jednou z nejstarších Mariánských soch ve Francii.
Procházka pokračovala kolem Paláce burgundských vévodů, kterému dominuje věž Filipa Dobrého, a v jejichž vnitřních prostorách najdete Muzeum výtvarných umění a radnici. Je obklopen mnoha hrázděnými středověkými domy, zelení, a výstavnými sídly bohatých občanů města.
A k vidění tu byly i další významné památky, jako například Opera Gramd Theátre, která byla postavena v 19. století a i dnes se zde konají kulturní akce až pro 693 osob. Přes náměstí Place de la Liberatión jsme se okouzleni vrátili k zelenému prostranství s fontánou Place du president Wilson, u kterého čekal náš plechový kamarád. O suvenýr v podobě dijonské hořčice bohatší jsme pak mohli pokračovat dál k hranicím s Německem.
Před jejich překonáním nás ale ještě čekalo město Belfort, které leží na pradávné vojenské, obchodní a migrační cestě mezi střední a západní Evropou a které je vsazené do úvalu mezi pohořími Vogézy a Jura. Jeho nejznámější památkou je určitě místní Citadela o jejiž přestavbě z původního hradu jsou zmínky už z roku 1226 a byla součástí unikátního fortifikačního systému města, které je i v dnešní době ze 70% zachovalé.
V současné době se uvnitř citadely nachází historické muzeum, které jsme s dětmi vynechali, ale okolí této stavby na krásném zelení porostlém kopci nad poklidným historickým centrem jsme si ujít nenechali. Kromě výhledu na město zde můžete obdivovat známého Belfortského lva, vytesaného do skály pod citadelou mezi lety 1875-1880, který byl vytvořen jako věčný pomník obětem obléhání města z let 1870-1871.
Dílo mistra Bartholdiho je vysoké 11 m a dlouhé 22 metrů a dodnes chrání své moc hezké město, na které má ze své pozice určitě dechberoucí výhled.
Z prosluněných strání u místní dominanty jsme pokračovali do příjemných ulic tohoto sídla s 50 tisíci obyvateli. Naše toulání nás zavedlo na široké náměstí Place d’Armes, jehož oslnivou chloubou je Katedrála Saint Christopher postavená z červeného pískovce v průběhu 18. století. Na poklidném veřejném prostranství kromě mnoha příjemných kaváren a restaurací najdete i dětské hřiště, zastřešený altán i sochu Guand Meme. Po nezbytném občerstvení a oddychovém čase pro děti jsme prokličkovali dalšími městskými tepnami k autu a bez problémů jsme projeli hranicemi do Německa a po 242 kilometrech jsme dorazili pozdě večer do posledního ubytováni v Pforsheimu.
Po osvěžujícím spánku nás čekal poslední úsek cesty přes Německo a kus České republiky, který jsme projeli s povinnými přestávkami na odpočinek a dočerpání nafty. K večeru tohoto dne pak naše dobrodružství “S opičáky za opičáky” trvající 37 dnů a po najetých 8602 kilometrech za zvuku naší oblíbené cestovní písně skončilo.
Více fotografií nejen z putování francouzskými městy najdete na této facebookové stránce.
Užitečné odkazy
La Bourboule-základní informace
Chateau Chinon- základní informace